Bubeneč - historické objekty a památky

(text použit ze stránek www.csoptroja.cz)

Výstaviště (památkově chráněná plocha; jednotlivé významné objekty registrovanými památkami)

Areál vznikl pro zemskou jubilejní výstavu, konanou roku 1891. Zaujal východní část historického území Královské obory, tvořenou do té doby převážně polnostmi a zelení, rozvolněnou podél cest. V areálu se dnes nalézají tyto registrované památky : Průmyslový palác, vrátnice a policejní služebna (po stranách hlavního vchodu), Moderní akademie (dnes objekt Akademie výtvarných umění), pavilon hl. města Prahy, výstavní pavilon (dnes restaurace Stará rychta), pavilon s Maroldovým panoramatem bitvy u Lipan. Moderní památkou byl výstavní pavilon z výstavy EXPO Brusel, umístěný do dolní části areálu. Tento objekt však před několika léty vyhořel a byl stržen.

Za nejhodnotnější příspěvek nedávné jubilejní výstavy, konané roku 1991, je pokládána nová Křižíkova fontána. Elektronicky řízená fontána vytváří podle hudebního doprovodu kreace tryskající vody a světel.

Planetárium

V místech, kde původně stával oborní statek, vzniklo v padesátých létech našeho století planetárium. Technicky zajímavé a kulturně významné zařízení slouží zejména osvětě astronomie a příbuzných oborů. Na vnitřek kopule hlavního sálu promítá ojedinělý přístroj, vlastní planetárium, hvězdnou oblohu.

Rudolfova štola (registrovaná památka, včetně domku před ústím)

První habsburští císaři na českém královském trůně nechali v Královské oboře již v polovině 16. století vytvořit velký rybník (dnešní tzv. Růžové sady). Původně byl napájen vodou s pomocí vodního stroje, tedy čerpadla poháněného vodním kolem, odněkud od Holešovic. Tento způsob ale zřejmě nevyhovoval. Proto nechal císař Rudolf II na sklonku 16. století razit štolu pod Letnou, která pak přiváděla do rybníka vltavskou vodu z míst u dnešního Švermova mostu. Tímto způsobem se ušetřilo několik metrů spádu, které Vltava ztrácí v oblouku kolem Buben a Holešovic, a voda mohla téci do obory samospádem.

V pozdějších létech chátrání Královské obory velký rybník zanikl a již nikdy nebyl obnoven. V novodobé parkové úpravě zůstalo v jeho dně jen několik malých rybníčků, jak je známe dnes. Hladina těchto rybníčků je téměř o pět metrů níže než bývala hladina původního, velkého rybníka. Tento spád využil v polovině 19. století mechanik Romuald Božek a do vodního domku při ústí štoly osadil vodní kolo. To pohánělo čerpadlo, které menší část z protékající vody vytlačovalo do výše položeného reservoiru, z něhož pak byly zásobovány zejména fontány v oboře. Později bylo vodní kolo nahrazeno malou turbínou.

V současnosti je Rudolfova štola po opravě v dobrém stavu a podle potřeby může přivádět vodu do obory. Vodní domek při jejím ústí byl rovněž opraven. Božkův vodovod však již dávno není v provozu a kromě nefunkční turbínky z něj zřejmě nic nezůstalo. Portál štoly s emblémem císaře Rudolfa II. stále vzrušuje představivost zejména letenské mládeže. ?Tajemno? ovšem bývá možné shlédnout při prohlídkových dnech, které občas pořádá Obvodní úřad v Praze 7. Návštěva je nepochybně zajímavá pro znalce ordovických hornin souvrství letenského a pro badatele v oboru historických hornických metod.

Lovecký zámeček v Královské oboře - Šlechtova restaurace (registrovaná památka)

Letohrádek v Královské oboře - Šlechtova restaurace
Letohrádek v Královské oboře - Šlechtova restaurace

Původní lovecký zámeček byl postaven v létech 1689 až 1691 pro Kryštofa Vratislava z Mitrovic. Roku 1791 byl ponejprv upraven v restauraci a konečně nešťastného roku 1866 novogoticky přestavěn.Ještě asi před dvaceti léty sídlily v hlavní budově státní restauratérské ateliery, v zahradní přístavbě fungoval alespoň bufet a v altánu pod kaštany se konaly poslední hudební produkce. Potom byla budova opuštěna a dokonce dvakrát za sebou vyhořela. Dnes je žalostnou ruinou, přístavby se již zčásti rozpadly, jírovcový hájek je zdecimovaný přenosnými nemocemi a nedostatkem údržby. Po roce 1989 se odehrálo několik pokusů o rekonstrukci, mezi nimiž se objevil i záměr, nepříliš vhodný z hlediska ochrany parku - zřídit tu luxusní hotel. Dle posledních zpráv se zámečku ujal Obvodní úřad v Praze 7 a hodlá se přičinit o jeho obnovu.

Místodržitelský letohrádek (registrovaná památka)

Místodržitelský letohrádek v Královské oboře
Místodržitelský letohrádek v Královské oboře

Podle nejstarších záznamů nechal lovecký hrádek či dvůr chráněný zdmi v oboře postavit roku 1261 král železný a zlatý, Přemysl Otakar II.. Pozdější objekt, který byl již základem dnešního letohrádku, vznikl v létech 1495 až 1502 za Ladislava Jagellonského. Rudolf II jej nechal přestavět renesančně. Dnešní novogotická podoba pochází z poslední přestavby k roku 1804 a souvisí se zvelebováním obory a jejím zpřístupňováním veřejnosti z přičinění nejvyššího purkrabího, hraběte Chotka.K letohrádku patří původně hospodářské, dnes obytné přístavby. Objekt dnes slouží jako archiv novin a časopisů Národního musea.Z terasy u letohrádku se otvírá jeden ze základních pohledů na Královskou oboru a celou Trojskou kotlinu. Jako by celá kotlina až po trojské stráně byla souvisle vyplněna korunami stromů - odtud pojem Zelená kotlina.

Zahradnictví u místodržitelského letohrádku (skleník - reg. památka)

Skleník u Místodržitelského letohrádku
Skleník u Místodržitelského letohrádku

Zahradnictví tvořilo původně pěstební zázemí obory. Hlavní skleník je registrovanou kulturní památkou. Po roce 1989 bylo zahradnictví opuštěno a od té doby postupně zarůstá akátovým náletem. Skleníky, včetně památkově chráněného hlavního, jsou v dezolátním stavu a začínají se rozpadat. Vzahradnictví roste jeden z největších exemplářů jinanu dvojlaločnatého v Praze.

Starý bubenečský hřbitov

Malý, dávno opuštěný hřbitov se nalézá na skrytém místě, v západním sousedství pustnoucího zahradnictví. Vznikl v první polovině 19. století, kdy nahradil původní hřbitov u kostela sv. Gotharda. Dnes je tento klidný, nepřístupný hájek vítaným útočištěm ptactva.

Hájenka v Královské oboře (registrovaná památka)

Hájovna v Královské oboře
Hájovna v Královské oboře u Gothardské brány

Přízemní stavení se nalézá pod Gothardskou branou, kterou se do obory vstupuje ze starého Bubenče.

  

Kanalisační tunel pod Letnou a hlavní sběrač Lindleyovy kanalisace

Podle projektu inženýra Williama Heerleina Lindleye z roku 1893 byly v Praze na přelomu století provedeny velké kanalisační stavby. Odpadní vody z historického středu města byly odváděny shybkou, vedoucí pod Vltavou od Starého Města, a dále směrem na Bubeneč tunelem pod letenským ostrohem. Po vzoru Rudolfovy štoly tunel významnou měrou šetří spád - oproti kanalisačnímu sběrači, který by obcházel Letnou přes Holešovice.

Ražení tunelu bylo zahájeno roku 1897 a provedeno během roku. S vyzdíváním a dalšími pracemi byl dokončen roku 1901, kdy do něj při návštěvě Prahy sestoupil i císař František Josef I. Délka raženého tunelu činí 1200 metrů, výška oválného profilu 2,6 m, kapacita 5 m3/s. Při stavbě tunelu, která probíhala současně z několika šachet z povrchu Letné a Bubenče, byla v některých bubenečských studních stržena voda, následkem čehož musela být obec přednostně napojována na vodovod.

Ústí tunelu v Královské oboře vyznačuje revisní vstup. Jeho stavbu z červených kanalisačních cihel nalezneme při parkové cestě, vedoucí svahem od Gothardské brány směrem k Místodržitelskému letohrádku. Tunel, protékaný mohutným proudem splašků, však není průchodný a nemá smysl snažit se do něj proniknout.

Za tunelem pokračuje sběrač, který byl postaven v otevřeném výkopu. Před bubenečským nádražím přijímá zprava sběrač od Holešovic, který sem vede souběžně s tělesem Drážďanské trati. Dále podchází nádraží a býv. Mauthnerovu továrnu směrem ke staré čistírně odpadních vod v Papírenské ulici. Od šedesátých let, kdy byla otevřena nová čistírna odpadních vod na Císařském ostrově, zahýbá sběrač před starou čistírnou vpravo ke shybce, která podchází plavební kanál.

Kostel sv. Gotharda (registrovaná památka)

Kostel sv. Gotharda a hostinec Na slamníku
Kostel sv. Gotharda a hostinec  Na slamníku v Bubenči

Kostel v tomto místě byl prvně zmiňován ve 13. století, jeho původ však je nejspíše starší. Podobně jako v Bohnicích svědčí brzká existence kamenného kostela o tom, že obec, tehdy zvaná Ovenec či Přední Ovenec, nebyla ve středověku bez významu. Těžila z polohy na přístupu ku Praze a z dvorských aktivit v Královské oboře, kterým jistě poskytovala hospodářské zázemí. Současná barokní podoba kostela pochází z přestavby v roce 1801.

Hospoda Na slamníku

V minulém století hospoda vyhlášená zejména slavnostmi krejčovských tovaryšů, zvanými Slamníky. Říká se, že zatímco Slamník vždy patřil českému živlu, v nové restauraci u bubenečského nádraží, zvané již v naší době Saigon, se scházeli agresívní, šavlemi posekaní němečtí studenti, buršáci. Cesta mezi oběma podniky pak zažívala v rozjitřeném konci 19. století prudké výměny názorů, trestné výpravy z jedné hospody proti druhé, i nezbytné výprasky.

Historický střed Bubenče si zachoval v zásadě středověký půdorys. Kromě kostela a Slamníku ale většina původních budov z počátku 19. století a starších podlehla přestavbám nebo nové výstavbě. Nejdrastičtějším zásahem, který zničil celý severozápadní kvadrant středu obce, byla novodobá výstavba školy při vyslanectví bývalého Sovětského svazu.

Císařský mlýn (registrovaná památka)

Císařský mlýn kolem roku 1980
Císařský mlýn kolem roku 1980. Podle fotografie.

Císařský mlýn v roce 1996
Císařský mlýn. Zbytky v roce 1996.

V západním cípu Královské obory, pod pahorkem Pecka, pracoval na vedlejším vltavském rameni již ve středověku velký mlýn. Císař Rudolf II jej nechal v létech 1581 až zhruba 1606 přestavět a rozšířit. Vícečetné složení vodních kol pak pohánělo mlýn, hamr a pilu, vznikla tu císařská brusírna drahých kamenů. Pro císařovu kratochvíli byla vystavěna grotta (umělá jeskyně), s kopulí sklenutou z kamenných kvádrů. Podle všeho do ní byla zavedena voda a sloužila jako lázeň. V neobvyklém místě, ve svahu nad budovou, byl vyhlouben - a nepochybně náročným způsobem izolován - bazén, do něhož musela být voda čerpána. Tady se císař těšil z vzácných druhů ryb.Konec mlýna přišel nejpozději s regulací Vltavy a výstavbou podbabského plavebního kanálu. Tehdy bylo říční rameno, z něhož mlýn žil, odříznuto a ponecháno jen s minimálním průtokem jako parková vodní plocha, zvaná Malá říčka. Odtok z Malé říčky byl ještě před Císařským mlýnem zatrubněn. Do sedmdesátých let 20. století byly chátrající budovy mlýna obývány a využívány jako kanceláře. Potom zpustly a proměnily se ve zříceniny. Tu byla naplánována radikální rekonstrukce, spočívající ve zboření většiny budov a postavení jejich replik. Bohužel proběhla pouze první fáze této akce. Do dneška se v ohrazeném prostoru bývalého mlýna uchovala prakticky pouze brána a Rudolfova grotta, umně vypreparovaná odtěžením většiny okolní skály. Další osud nešťastného mlýna nelze předpovídat.

Papírna v Bubenči
Papírna u Císařského mlýna v Bubenči.

Papírna v Bubenči

V sousedství Císařského mlýna byla v roce 1830 postavena velká, průmyslová papírna. Údajně v ní pracoval v Čechách první stroj na výrobu papíru. Objekt nadále slouží průmyslovým účelům.

Nádraží Praha - Bubeneč

Přízemní objekt v Goetheho ulici připomíná první vlnu rakouské nádražní typisace; trať na Drážďany byla postavena koncem první poloviny 19. století.

Z nádraží vede průkopem v ordovických břidlicích pahorku Pecky průmyslová vlečka k papírně.

Nádraží v Bubenči
Nádraží v Bubenči

Mauthnerova tkalcovna

Továrna byla mezi drážďanskou tratí a pahorkem Peckou postavena v roce 1903 za ne zcela obvyklých technických podmínek. Pozemkem totiž byl bezprostředně předtím veden hlavní kanalisační sběrač od letenského tunelu k čistírně odpadních vod, budované nedaleko odtud v Pietově (dnešní Papírenské) ulici. Mauthner musel získat zvláštní stavební povolení, aby tu mohl stavět. K ochraně musel být sběrač překryt metr tlustou betonovou deskou.

Z Mlýnské a Papírenské ulice působí továrna velmi stroze. Ve vnitřním dvoře však nese zdobnou novogotickou úpravu, dokonce s romantickou ?hradní? věží. Objekt je v poměrně dobrém stavu, hlavní budova, užívaná k jakýmsi provozním účelům, byla nedávno opravena. V zadním traktu se bydlí.

Mauthnerova továrna v Bubenči
Mauthnerova továrna v Bubenči

Stará kanalisační čistírna (registrovaná památka)

Podle projektu inženýra Williama H. Lindleye byla postavena v létech 1901 až 1906 jako součást nové pražské kanalisační soustavy. Byla zřízena k čištění pražských odpadních vod mechanickými způsoby, cezením a usazováním. Objekt tvoří provozní budova se strojovnami, včetně strojovny s funkčními parními stroji firmy Dříve Breitfeld & Daněk, pod provozní budovou pak vlastní technologie v členitém podzemí. Středem podzemí je mohutná prostora s bazénem lapače písku. Mezi provozní budovou a plavebním kanálem pak leží podzemní usazovací nádrže. Podzemí je nádherně provedeno z červených kanalisačních cihel a představuje naprosto jedinečný soubor chodeb, sálů, kleneb a otvorů.

K čištění odpadních vod docházelo nejprve cezením na česlích. V lapači se usazoval písek, pocházející převážně ze splachování ulic. V usazovacích nádržích se ukládal jemný hnilobný kal. Zachycené hmoty byly využívány v zemědělství. Pro tento účel používala čistírna zvláštních kalových lodí, tankerů, které vyvážely tekutý kal na dolní Vltavu a Labe. Z pobřežních kalojemů pak kal, vysušený působením povětrnosti, odebírali místní zemědělci. Tímto mechanickým čištěním se dařilo odpadní vody zbavovat nejvýše 40 % znečištění; v současnosti používané mechanicko - biologické čištění dosahuje účinku kolem 95 %.

Stará kanalisační čistírna v Bubenči
Stará kanalisační čistírna v Bubenči

Čistírna byla v provozu do roku 1967, kdy ji definitivně nahradila nová čistírna na sousedním Císařském ostrově. Roku 1991 prohlásilo Ministerstvo kultury na návrh Českého svazu ochránců přírody celý areál staré čistírny registrovanou kulturní památkou. V současnosti vzniká zejména ve strojovnách a v podzemí, přičiněním Nadace ekotechnického musea, za podpory podniku Pražská kanalisace a vodní toky a ve spolupráci s Národním technickým museem, exposice technické ochrany životního prostředí. Jejím nejcennějším exponátem bude sám objekt.

Ing. William Heerlein Lindley
Ing. William Heerlein Lindley (1854 - 1917). Přední evropský a světový průkopník oboru kanalisací a čištění odpadních vod. Hlavní projektant a řídící stavby pražské kanalisační soustavy a čistírny v Bubenči.

Jde o poslední kompletně dochovaný objekt z první generace čistíren odpadních vod na světě. Takové čistírny vznikly v několika anglických a západoevropských městech jako vůbec první svého druhu v poslední čtvrtině 19. století. V jiných městech čistírny této generace zanikly a byly nahrazeny novějšími, s biologickým čištěním odpadních vod, již v době meziválečné. V Praze se čistírna, díky jistému vývojovému zpoždění, dočkala konce provozu již jako zjevná technická památka, což nepochybně přispělo k jejímu zachování. V současnosti ji obdivují čistírenští experti i laici z celého světa. Díky solidnímu provedení a péči jak podniku Pražská kanalisace a vodní toky, tak Nadace ekotechnického musea, je v poměrně dobrém stavu. Jestliže z Trojské kotliny je pro město Prahu nejdůležitější Královská obora a celostátně nejznámější zoologická zahrada v Troji, pak do rámce světového vstupuje právě stará kanalisační čistírna v Bubenči.

Stará kanalisační čistírna v Bubenči - podélný řez
Stará kanalisační čistírna v Bubenči. Podélný řez provozní budovou a technologickým podzemím - lapákem písku a usazovacími nádržemi.

Plavební stupeň Troja - Podbaba

Přirozený spád Vltavy mezi Karlínem a Podbabou zmírňuje pro potřeby plavby zdymadlo, tvořené jezem v Troji, plavebním kanálem a plavebními komorami v Podbabě. Toto velké dílo, které podstatnou měrou změnilo ráz řeky v Trojské kotlině, bylo uskutečněno na přelomu 19. a 20. století, v rámci celkové plavební a protipovodňové regulace řeky Vltavy. Jez v Troji byl již v sedmdesátých létech z původního ručně ovládaného hradlového jezu přestavěn v moderní klapkový jez: hradící klapkové těleso se hydraulickými válci zdvíhá nebo spouští podle průtoku v řece tak, aby hladina nad jezem spočívala stále na téže úrovni. Plavební kanál vytvořil nový půdorys Císařského ostrova, který odděluje od Královské obory. Díky kanálu, dlouhému ke třem kilometrům, se na opačné straně ostrova zachovalo říční koryto s přirozeným spádem hladiny - Trojská peřej. Plavební komory v Podbabě prodělávají v roce 1996 rekonstrukci. Součástí přestavby bude zřízení dvou vodních elektráren v bočních zdech větší komory. Tímto způsobem se využije nejpřístupnější části energie řeky, nahromaděné trojsko-podbabským zdymadlem.

Plavební kanál PodbabskýPlavební kanál Podbabský. Kanál, postavený na přelomu 19. a 20. století, spojuje jez Troja a plavební komory v Podbabě.